Na čem si poslední dobou ulítávám

Na čem si převážně kosmetická, navíc těhotná, blogerka může ulítávat? No, i já byla docela překvapená, když mi to došlo. Zvlášť, když to jsou věci, které jsem spíš zatracovala a nikdy by mě nenapadlo, že na nich teď budu ulítávat. Takže dnes to bude trochu o kosmetice, trochu o oblékání, o technologiích a o způsobu si užívání života..

Po včerejší recenzi na mýdlo Mádara jsem potřebovala trochu uvolnit. Ono se řekne - píšete o něčem, co dobře znáte, víte, jak o tom psát a co o tom chcete napsat.. Ale pak vás dostihne tíživý pocit zodpovědnosti "Co když tam zapomenu něco napsat a bude to důležité?". V podtstatě z tohoto důvodu většina mnou chystaných článků ještě nespatřila světlo blogo-prostoru. V hlavě si začnu říkat, co všechno o tom musím napsat - všechno se mi zdá důležité - pak přijdou obavy, jestli už jsem to nezapomněla a nakonec to vždy posunu s tím, že si musím občerstvit vjemy a ještě jednou to "naposledy" před recenzí vyzkoušet. Proto tedy dnešní odpočinkový článek..

Na čem si tedy poslední dobou ulítávám?

Na sytých rtěnkách! Já, která jsem se celé dětství styděla za křestní jméno Michaela, protože mi připomínalo jména slečen a dam ze zadních stran Annonce, já která se i na střední na diskotéky líčila hodinu a pak se mě kamarádky vyčítavě ptaly, jestli jsem si nemohla dát aspoň řasenku!, já která vždy razila cestu, že to, co máš a nosíš na sobě nesmí být nikdy výraznější než tvoje osobnost, protože pak to nejsi ty, ale jen namalovaná maska, nebo výstřední hadry.. No, tak ta osoba - já - se zamilovala do sytých rtěnek.

Říká se, že při důležitém jednání, nebo ve špatný den, stačí nanést rudou rtěnku a hned vám dodá sebevědomí. No, já razím trochu jiný názor - když mám špatný den, rtěnka mě rozhodně nezachrání a naopak přitíží v tom, že si ji neustále musím hlídat a potýkat se s případnými čumily, přitom bych chtěla někam zalézt a být ta nejmenší na světě. Syté rtěnky nosím, když na ně mám náladu, když je venku krásně, sluníčko svítí, udělám si lehký ale blyštivý makeup (protože s rudou rtěnkou jde nádherně dohromady lehký nazlátlý třpyt rozjasňovače) a vyrazím do ulic. Netřeba říkat, že existují mraky odstínů rudé, malinové, růžové, korálové, ostružinové a vždy se najde většina, která vám udělá žlutý úsměv a zvýrazní nedokonalosti v make-upu. Ale mezi nimi je pro každou i odstín, který jí sedne a pak je to paráda. Možná proto jsem dřív syté rtěnky nenosila, protože jsem nenašla ty pravé. Teď už je mám a nedám na ně dopustit.

Na průsvitných halenkách! Paradoxně až teď, kdy jsem těhotná - a to dost! - tak jsem začala nosit průsvitné halenky, svetry s velkými oky apod. Možná za to můžou i těhotenská tílka z H&M, o kterých jsem se tu zmiňovala (jsou zároveň i kojící), která nosím už od ledna denně jako spodní košilku. Jsou totiž dlouhá, nahoře mají tvar jako podprsenka, jsou pohodlná a pod průsvitnými halenkami jsou naprosto dokonalá. Např. pod černou zcela průsvitnou halenkou, připomínající spíš závoj, nosím bílé tílko s drobnými černými puntíky. Zmírní to tak prvoplánovou průsvitnost halenky a navíc je to roztomilé a s rudou rtěnkou i docela chic. Rozhodně bych pod ni nenosila tělové prádlo! =D

Zdroj

Vezměte si k tomu ještě rudou rtěnku, uplé skinny džíny a máte Sexy mamu jak vyšitou! - takto mě označila eMka, já jsem v tom nevinně! =D Fór je v tom, že buď je to tím, že se poslední dobou cítím tak dobře, nebo je to tím těhotenstvím, ale nikdy by mě nenapadlo si vzít spojení mnou dříve tak zavrhovaných vyzývavých věcí - syté rtěnky a průsvitné halenky - dohromady. Přidejte si k tomu ještě moje jméno a dřív by mě tahle představa spíš vyděsila a rozhodně bych tak nevyšla ani z domu (ani by mě nenapadlo si to doma cvičně obléct). Teď si to užívám.

Na minimalistickém make-upu! Samozřejmě neplatí pro situace viz výše. Jde o to, že jak jsem doma už přes měsíc na mateřské, tak člověk má pak tendence se na všechno vykašlat - "No co, vždyť stejně dneska nevylezu z domu" - a omezí ranní rutinu na minimum. Já dokonce občas vynechávala i ranní očistu obličeje, který se mi vždycky večer odvděčil tím, že se ohodil. Navíc pak ani neotestujete (a pište si bez toho recenze) spoustu make-upů, krémů apod. 

Takže jsem začala dodržovat ranní rutinu, jako bych chodila stále do práce a dělám si  i make-up. Když jsem fakt jenom doma, stačí mi k tomu 3-4 věci - řasenka Alverde (miluju její zvýraznění a nenápadný, přesto viditelný objem - umí to ze všech  Alverde řasenek snad jako jediná), korektor Catrice (na neplechy), korektor pod oči Astor (protože miluju projasnění očí a tento navíc nezalézá do vrásek, nevysušuje, celý den drží a má plné krytí) a krémová tvářenka (je jedno, jakou použiju, ale poslední dobou si užívám nové Lavery, kterou jste už mohly vidět na mém Instagramu, nebo FB stránkách. Stačí málo a člověk si připadá hned líp a má větší chuť do práce. Díky tomu (kvůli tomu - češtináři pochopí) jsem se na mateřské ještě nezastavila. Buď dělám něco do školy, nebo vařím kosmetiku, nebo uklízím, nebo letím k doktorovi, nebo vyřizuju bla bla bla. Já bych vlastně ani neměla čas chodit do práce =D

Na krémových a tekutých konzistencích všeho druhu! Já, letitá věrná milovnice minerálního sypkého make-upu jsem teď schopná skoupit všechny tekuté make-upy, BB, CC v dosahu a nezastavím se ani nad krémovými stíny na oči nebo tvářenkami. Ještě hledám krémový bronzer, ale do benefití novinky - paletky Hoola - se mi moc nechce jen kvůli jednomu produktu, takže čekám, až to někdo vymyslí a šoupne na náš český trh. 

Dřív jsem sice milovala tinty na tvář od Benefitu, ale přeci jen jste si musely dát majzla při aplikaci a vůbec jste si ji nestihly užít, jak musela být rychlá. S krémovkami si můžete štětcem blendit, jak je libo a udělat si tak nános, kde chcete, v jaké intenzitě chcete a případně vše doopravovat i dodatečně. Taky jdou skvěle dohromady s tekutými make-upy. Všechno do sebe tak krásně zapadne, splyne a nikde nevidíte ani přechody, ani tahy štětcem (benefití tint je holt sviňa) - všechno působí svěže a přirozeně. Na minerálním make-upu to už tak dobře nepracuje, protože si krémovým nánosem většinou smažete vrstvu make-upu pod ním a pak vám vzniknou šmouhy a fleky.

Na nákupech kosmetiky! Co dělat lepšího, když se vám nechce dělat nic, ani vylézt z postele, než v ní zůstat a začít brouzdat po netu a nejdřív jen fiktivně a později  doopravdy vybírat a nakupovat. Tohle je fantastický koníček, zvlášť když koukáte i na složení. Hraju takovou hru - objevím nějaký nový produkt, kouknu na sliby účinků výrobce, pak kouknu na složení, zkusím dát dle svých znalostí, co by to tak mohlo dělat v reálu a jestli výrobce nekecal a pak si to jdu potvrdit nebo vyvrátit do komentářů nakupujících. No, většinou to dopadne pro produkt blbě, ale když po takovém několikahodinovém přehrabování v kyberprostoru najdete poklad, pak jste ztracené a už jen výše vašeho konta vás dělí od nákupu (a i to se dá velmi rychle zařídit - budoucí dárky k narozeninám, Vánocům, svátkům apod. =D). 

Od ledna jsem si toho v této oblasti užila dost a na vás už teď čeká jen jeden závěrečný poslední NEW IN. Poslední proto, že mi už neomylně došly prachy a začala chodit mizérie v podobě mateřské (a to bude rodičák ještě nižší =/), takže jsem s nákupy skončila. Ale myslím, že toho mám nasysleno hodně aspoň do Vánoc, ne-li dýl. Takže pokud Prtě dá, budou se tu nejen DIY, ale i kupované kosmetické poklady objevovat i nadále.

Na vaření kosmetiky! Konečně se ke mně múzák vrátil. Takže nakupuju a zkoumám nové ingredience, vymýšlím nové receptury a kosmetické řady, hraju si s obaly a vůbec si to užívám. Taky mi už nevadí vůně, ale čich mám zostřený stále stejně, takže momentálně sedím na sedačce v obýváku, píšu článek a vdechuju krásnou vůni včelího vosku, který mi v kilovém balení včera přišel z Ekokozy a nechala jsem ho na lince v kuchyni. 

Jsem nadšená i z toho, že najednou mě to baví a dělám to pro radost, ne z nutnosti namíchat krém, který mi právě došel. Prostě je to sranda. Si řekněte, vlastní samoopalovací řada, medová řada, banánová řada.. A navíc se vracím k mýdlařině. K tomu mě právě dovedla ta medová a banánová řada. Holt to asi chtělo nějaký odstup od vařícího loňského maratonu a teď přišel správný čas. Uvidíme, jak moc mi to půjde pokračovat s Prtětem, ale je zase fakt, že si na to zvykal poslední měsíce v bříšku. =)

Na tom, jak mě každý pouští sednout! A to i puberťáci!! Je to paráda, protože teď už nejsem ve stavu, kdy bych si to lajzla odmítnout - nohy mě i z několika minutového stání bolí, pak se přihlásí i záda a celková únava z chození obecně. Už jsem to tu psala, ale je to fakt paradox, protože dřív, kdy jsem to opravdu potřebovala - v 1. trimestru - kdy mi bylo neustále na omdlení a dost zle, to na mě nikdo nepoznal a mysleli si, že mám jen kocovinu a ať si klidně trpím. 

Zdroj

Ale aby to nebylo jen takové růžové, tak se stále najde ještě dost lidí, kteří se na vás vybodnou, stoupnou si tak těsně, že se vám neustále otírají o břicho, nebo do vás třískají baťohem a taškou. Osobní prostor mám cca metr a fakt mám co dělat (navíc mě na to až moc bolí záda a nohy), abych to nešla radši pěšky, než podstupovala tohle. 

Na vlastní porodní asistentce! Jak jsem vám psala v posledním článku z těhotenského deníčku, tak mě začíná docela popadat strach z porodu. Ne přímo z něj, to asi teprve přijde, ale spíš z lidí a nemocničního personálu, na který natrefím a na to, jak moc se budou jejich zásahy rozcházet s mými představami. Pořád jsem nevěděla a strach se prohluboval a pak mě to napadlo. Oslovila jsem PA, která nás provázela po porodnici a s Ondrou jsme z ní oba byli nadšení (což myslím už tak je velká věc, když je chlap nadšený z porodnice). 

Od chvíle, kdy mi zavolala a domluvily jsme se napevno, se mi v duši rozlil klid. Věřila jsem jí už od první chvíle, kdy jsem ji potkala a působila na mě neuvěřitelně uklidňujícím dojmem, což si přiznejme, je v těch chvílích asi nejdůležitější. Takže sice už teď šetřím na tuhle docela drahou srandu a mamča si ze mě dělá legraci, že to jsou skoro stejné prachy jako za funus, ale ona i já jsme rády, že to tak dopadlo, protože nervovat se už dva měsíce před porodem a pak ještě na sále - to by za ty ušetřené prachy nestálo..

Na Instagramu! Instagram jsem objevila už asi před, já nevím, třemi lety? Založila jsem si na něm účet, ale to je asi tak všechno. Neměla jsem na to v té době telefon, nebavilo mě to, nic mi to neříkalo a neviděla jsem v něm pro sebe žádné využití. No a pak přišel blog a stále ticho po pěšině. Až poslední měsíce, kdy jsem se pustila do blogování zase trochu víc, kdy na to v práci zbýval čas, začala jsem pokukovat po něčem, čím bych blog pro sebe udělala zase poutavější a novější, aby mě lákal. No a přišla jsem na Instagram. 

Nebudu vám ani líčit, jak jsem byla zabedněná, nebo jejich návody jsou fakt hodně blbé, protože jsem na propojení Facebooku s Insta přišla cca po týdnu? Viním z toho i to, že pro iPhone, na který jsem do té doby nebyla zvyklá, platilo jiné nastavení než pro Android. Ale jo, prostě jsem viděla poprvé Insta a nechápala jsem ani jak vložit příspěvek. Metodou pokus omyl se mi to časem podařilo, přišla jsem i na odpovědi na komentáře (ale to až celkem nedávno =D) a tak trochu, na co jsou hashtagy (u kterých si ale do teď nejsem jistá, jestli je píšu pro sebe, jestli je mám psát v ofiko tvaru jak už jednou někým byly zadány, nebo zda dělat mezi víceslovnými názvy podtržítko, nebo je nechat dohromady..). 

Ještě je furt co vylepšovat. Ale faktem je, že si mě Insta získal. Přijde mi to jako nejrychlejší a nejpraktičtější spojení s vámi - čtenáři - a i reakce jsou okamžité, aniž by je zkreslovala doba odpovědi. V podstatě to jsou takové mini příšpěvky/články, bez nutnosti zapínat počítač, hlásit se do bloggeru a zdlouhavě upravovat fotky v html nebo druhy nadpisů. Od té doby se snažím házet aspoň jeden příspěvek ob den, občas několik denně a mám z toho stejně dobrý pocit, jako po dopsání článku. Co si myslíte o Instagramu vy? (Najdete mě zde)

*

Tak a to je asi vše, čím se poslední dobou kochám a těším. Vidíte, zapomněla jsem na blogo-asistenta a naše pravidelné procházky (jak jsem teď doma). Ale naposledy mě, namísto něj (protože on má samozřejmě už dávno protiklíštěcí pipetu), pokousalo klíště a tak trochu mu to stále zazlívám =D

A co dělá poslední dobou radost vám?

Zdroj titulního obrázku.

Jak šel čas v 7. a 8. měsíci | "Jsem v tom!", těhotenský deníček

Jak šel čas v první půlce posledního, 3. trimestru, těhotenství? Ve článku si zavzpomínám na krásné neduhy i "duhy" 7. a první půlky 8. měsíce. Co můžete čekat? Co jsem čekala já a co mě nakonec potkalo?

Uznávám, že začátek článku vyzní dost krkolomně. To máte tak, když chcete psát recenzi na mýdlo Mádara a místo toho píšete další díl těhotenského deníčku. Ale nebojte, Mádara bude následovat. Třetí trimestr byla pro mě do jeho dosažení taková nemožná a těžko představitelná meta někde hodně hodně daleko v budoucnu. Asi jako když nastoupíte na vejšku a máte si první školní den představit, jak píšete bakalářku. No a přišlo obojí. Byť teda bakalářku jsem nakonec musela z časových a zabedněných důvodů odložit až na podzim (dá-li Prtě). 

Třetí trimestr je zvláštní. Celou dobu se do něj ženete, chcete ho dosáhnout, protože to znamená, že už máte jen krůček k cíli, a když se v něm najednou ocitnete, nejen že to nepoznáte (nikdo nestřílí ohňostroje, ani vám k tomu nepogratuluje), ale najednou začnete bilancovat, jestli se víc bojíte příchodu Prtěte na svět (Co s ním budu dělat? Budu to umět?), nebo toho už nebýt těhotné, když jste si na to tak pracně posledního půl roku zvykaly. Fakt se to teď ve mně pere. Moc vám k tomu nepomůže ani začínající nervozita z porodu, z výběru porodnice apod. Takže jsem se rozhodla raději zahrabat do práce a bloguju, instagramuju, studuju ingredience a bylinky, vymýšlím nové receptury a vařím. Jako jo, funguje to, jen se nesmíte zastavit, abyste měly čas začít přemýšlet, což vede ke dvěma možným závěrům. Buď zkolabujete, nebo vás začnou nejbližší hlídat a nutit k odpočinku. Já se teď potácím mezi obojím.

Nejenže jsem začala plést (povšimněte si prosím mého prvního výtvoru z kolekce "pro Prtě" na titulní fotce), ale Prtě už má i zimní obleček. Dovedete si představit, jak to bude vypadat, když tohle bude vylézat z šátku?? ;) =D

Problémem totiž je, že si stále (!!!) neuvědomuju, že jsem těhotná. No a pak, když mi dojde, že bych už měla za cca 1,5 měsíce rodit, tak BUM! a praští mě to rovnou přes hlavu a já začnu panikařit. Hezké, ne? Ale nebojte, asi byste to na mě ani nepoznaly (každý mi furt říká, jak mi to mateřství sluší a jak vypadám odpočatě, haha). Psychika mi pracuje pořád stejně. Sice se začínám (teprve teď!) rozněžňovat nad cizími miminky, ale v rámci únosných mezí. Spíš ve mně ještě víc sílí agresivita a netrpělivost, takže jsem spíš než citlivka, pěkná fůrie (má drahá matička by teď oponovala, že se tedy nic od normálního stavu nezměnilo..).Jo a asi mám pocit, že si musím užít, dokud se dá a stále blázním po kosmetice jak šílená, takže místo miminkovských hadrů nakupuju lahvičky, tubičky a piksličky od dekorativky až po pleťovku.

Ještě pořád řídím. Sice už nerada, ale nedělá mi to žádné problémy. Protože si stále neuvědomuju svoje bříško, tak neřeším, jestli se vlezu za volant. Prostě jen posunu sedačku a je to. To by pak nemohla řídit půlka břichatých závozníků. Pravda je, že se mi do auta už pěkně blbě leze, ale co naděláte, jinak se do nákupáku nedostanete a šlapat pěšky je pro mě teď už za trest.

Uplést jde fakt cokoli a navíc mě to hrozně baví. Nemám sice ráda takové ty háčkované kloboučky a límečky a světříčky, ale pletený culíkatý tenisák zajímal i Matesa no a čepička s ušima je prostě do zimy nutnost! =)

Pamatujete, kdy jsem tvrdila, že se těším, až přiberu a naopak byla mrzutá, že se mi váha nezvedá? No, tak teď už se to přehouplo do opačného extrému. Ne, že bych chtěla začít omezovat jídlo, nebo nedejbože hubnout, ale trochu mě začíná znervózňovat moje váha. Stále sice platí, že vidět mě zezadu, tak nepoznáte, že jsem těhotná. Boky a křivky mám stále stejné, ty se nezvětšily, prsa nemlich to samé (o těch ani nemluvím), jen mi pořádně roste bříško. Ale spíš dopředu než do stran, takže to každou chvilkou nevychytám a do někoho/něčeho vrazím.

Teď si to dáme hezky v bodech. Tedy, co mě potkalo a neminulo?

• pleť se začala zase zlepšovat (ona na tom nebyla špatně už poslední měsíce, ale teď se konečně začaly regenerovat i ty otravné flíčky po neplechách - ale to nepřikládám za plus těhotenství, ale spíš depigmentační kosmetice, kterou jsem kvůli tomu od ledna začala dost intenzivně používat)
• vlasy, i přes šílený odbarvovací zákrok, jsou stále stejně pevné, husté, pružné, lesklé a hebké (opět bych to přičetla k dobru spíš péči než těhotenství, protože je to stále stejné, jako bývalo před ním)
• nejím sice doslova za dva, ale víc jím určitě (počítám, že o necelou 1/3 to tak bude, navíc musím pravidelně svačit a pít, jinak mě začně strašně pálit žáha)
• žáha pálí fakt dost (a to tak, že když mě to přepadne v obchodě, musím si otevřít litrovku mléka a hned začít zapíjet, jinak je to k nevydržení - Rennie nepomáhají, jenom to mléko)
• s bodem výš je spojena zvýšená potřeba mléka (nevím, jestli je to dáno fyziologicky, nebo Prtěti prostě chutná, ale s meltou i samostatně na žáhu ho denně vypiju asi dva litry a navíc jsem začala jíst jogurty - nevídané!!)

Můj poslední počin do domácnosti - za poslední prachy jsem koupila novou sedačku. No schválně, kdo se na ní bude válet nejčastěji až ji rozložím? Správně, Matýsek, Prtě a já. A na to jsme potřebovali novou sedačku, uznejte! Jen mě neustále zaráží, že ač zde focená cca hodinu po smontování, už v tu chvíli vypadala jako těžce zabydlená! Ale zase na ní tolik nebude vidět opotřebování, když tak vypadá vlastně už od začátku.. ;)

• u papání ještě zůstaneme.. vrací se mi jídlo (je to dáno zvětšujícím se tlakem Prťátka na orgány a záklopku, která pak ochabuje a nefunguje tak jak má. Musím si tedy dávat velkýho majzla, abych se nepřejídala a nepřepíjela)
• je to dáno asi i zvětšující se váhou, ale vydržím stát, nebo chodit hodinu a pak mě začnou šíleně bolet vnitřní strany pat a kostrč (abyste si nemyslely, že je to tak jednoduché, když zase dýl sedím, začnou mě tlačit žebra a pomáhá jen posed s vystrčeným břichem, z čehož mě zas bolí kostrč =D)
• už pomalu nemůžu ležet na zádech (pokud jsem v pohodě, tak se to dá, ale když je mi trochu šoufl, nebo jsem unavená, nebo bolí záda, vše se jen zhorší a já se musím hned převalit na bok. Jak se říká, že byste měly ležet jen na levém boku, tak je to šílenost - ty proleženiny a křeče z jedné polohy jsou vážně príma, takže vezmete za vděk i pravým bokem a nezpozorovala jsem žádné problémy)
• pořád ujíždím na jabkách (už to sice nejsou Red Chief, protože nejsou najednou k sehnání, ale Galy jsou stejně tak dobré - a bohužel i stejně tak drahé - a zvládnu sníst 2 kila za týden)
• po 7 měsících se mi vrátila chuť na kyselé, takže se teď u psaní ranního článku cpu ke kafi salátem
• nemám už takovou chuť na sladké (a můžou za to z velké části právě tak jablka a taky přeslazené ranní melty s mlékem)
• upravil se mi tlak (ze strašně nízkého se mi zvýšil na teď už normální hodnoty, což znamená, že když se ráno zapomenu nebo nestihnu najíst, tak sebou nikde neseknu, než si něco koupím)
• nevadí mi vůně (ufff, sice stále preferuju jemnější a svěží, než sladké a těžké, ale už se mi nezvedá kufr z vaření ani smažení)
• netrpím otoky (zatím - stále se bojím, že to přijde, což se prý obvykle stává až v tom posledním měsíci, takže za dva týdny vám řeknu)

Dost lidí se podivuje, jak se prý stravuju zdravě (tohle je detail večeře, ale stejně tak dobře by to u mě mohl být třeba i oběd) - hodně ovoce a zeleniny, vláknina, jogurty s vločkami, saláty apod.. No jo, jenže mně to hrozně chutná a kdy jindy si odůvodníte koupit kila hroznů za 89 kaček nebo jablka za pade? Takže vlastně svým způsobem mlsám.. ;)

• celkově jsem zatím přibrala 12 kilo (takže počítám, že v závěru budu mít tak cca 16?Ufff..)
• těch 12 kil byste na mě nepoznaly (trochu se mi zvětšila stehna a zadek - ale kalhoty nosím stále stejné jako před půl rokem, takže nepatrně), v obličeji nic vidět není
• strie ještě žádné nemám (ale bojím se, že jsem z těch typů, kterým se objeví až po porodu, protože se mi dělají při hubnutí)
• vynechává mi rovnováha (což souvisí s tím, že jsem přibrala víc jak pětinu své původní váhy a stále mi to nedochází. To vede k tomu, že se občas někde zamotám, zabalancuju na schodech, nebo do něčeho vrazím)
• stále papám mega dávky magnésia (nejlepší je od Swiss - stojí nejmíň a má největší koncentraci hořčíku na jednu tabletu, takže běžně stačí jen jedna. Já pápám dvě)
• pokud to přeženu s pohybem (chůze do kopce, rychlá chůze apod.), začne mi tvrdnout bříško a funím jak lokomotiva
• začínám se bát porodu (že to nezvládnu a taky že narazím na blbě vyspaný personál, který pro zjednodušení své práce Prtěti nebo mně ublíží nevhodným a ne nutným zásahem - začínám tak uvažovat o porodní asistentce)
• vzdala jsem kurzy v porodnici (díky eMí ;) a místo toho si koupila radši další knihy o bylinkách a kosmetiku
• nastoupila jsem na mateřskou (můžete si vybrat, kdy nastoupíte, jestli 8 nebo 6 týdnů před porodem. Já zvolila 8 týdnů a předtím si nakonec vybrala i veškerou dovolenou, protože jsem to s vařením kosmetiky, předěláváním bytu a školou už nezvládala dohromady - na práci zkrátka nezbýval čas =D)
• v 32. týdnu jsem podstoupila poslední krevní odběry na genetické poruchy a teď už mě čeká od 34. týdne prohlídka každý týden a s monitorem (poslouchání a monitorování tamtamů srdíčka Prtěte)
• od 36. týdne už byste měly začít chodit do poradny do porodnice, tak mi držte palce, ať mě tam nejen vezmou, ale ať jsou na mě i hodní, jinak jim uteču a radši porodím někde na cestě do vymyšlené porodnice v sanitce
• Prťátko už tolik nekope - nemá už moc místa - spíš se tak převrací a různě protahuje (když ale kopne, pak je to pěkně znát - naposled mi z bříška skoplo prkýnko i s namazanými houskami, až jsem se musela začít smát)
• paradoxně, vzhledem k pokročilému stádiu těhotenství, nemám takovou potřebu spánku, takže ponocuju a brzo vstávám (já vím, každá maminka vám řekne že si to spaní máte užít, než se Prtě narodí, ale ono to jaksi nejde)
• prsa mi stále nerostou a nezvětšila se ani o píď (je to docela vtipné, protože je mám skoro o půlku menší, než jsem měla na střední a k břichu je to docela velký nepoměr =D)

A tady už foto s bříškem v půlce 8. měsíce (foceno dnes ráno, takže doslova "těžce" aktuální =)

• babičky začínají být nervózní, takže si nedočkavost půlka příbuzenstva vynahrazuje nakupováním pro Prtě (sem s tím, hrňte nám to klidně i náklaďákem, na barvy ani styl si nehrajeme, aspoň to bude mít Prtě pestré a oni mají zase dobrý pocit, že ať vyberou cokoli, my to oceníme), druhá půlka příbuzenstva zase vyvíjí zvětšující se nátlak na to, abychom si aspoň poslední měsíc už nechali říct, jestli to bude holka nebo kluk (proboha, proč? po 8 měsících čekání?? Je to sranda, jak to chtějí vsichni okolo vědět, kromě vás. =D)
• pro Prtě už máme vše (všechno je to hezky schované ve sklepě, nebo ještě zabalené a schované v komodách - prát a chystat začnu poslední měsíc => na úklid vždycky času dost, že jo? ;)
• paradoxně jsme nekoupili jedinou věc Prěti na sebe (koupili jsem všechny provozní věci jako kočárek, plínky, nebo věci na koupání, ale oblečení žádné - ani teď ke konci mě to stále ještě nebere. O to však víc oceňuji, když to dostaneme darem - jsem velmi vděčný obdarovávaný a kecala bych, kdybych tvrdila, že jsem se nad dupačkami a čepičkou se Snoopym nerozněžňovala jak malá)
• byť já ten pocit stále ještě nemám, už i sestřičky a doktor mi říkají, že už to "mám za pár" a všichni jsou ke mně milejší a ohleduplnější - je to fajn, bude mi to chybět (ale je vtipné, že když mi bylo nejvíc blbě a nebylo to na mě znát, ocenila bych to víc, než teď, kdy občas zapomenu na svůj stav a pak nechápavě koukám, proč mě lidi pouští sednout apod.)
• už je pomalu čas poohlédnout se po nějakém pediatrovi pro Prtě v okolí. Požadavky mám celkem "skromné" - musí mít rád zvířata (ať mi třeba nezačne říkat, že pes v domácnosti je rizikový faktor a že ho musíme dát pryč, protože by jeho všudypřítomné chlupy mohly ucpat dítěti střeva a žaludek - jo, i takovou blbost jsem nedávno slyšela od známých), měl by mít rozum a netrvat vždy za každou cenu na běžných osvědčených zkostnatělých postupech, doufám, že mě nevyžene s šátkem...
• matrika!! Protože nejsme s Ondrou manželé, pak máme asi o 5 papírů víc odevzdat povinně v porodnici. Jedním z nich je souhlas se jménem dítěte (vy, které to máte stejně - Jak to probíhalo pak po porodu, nekoukali na vás divně, když jste byly jiného příjmení než dítě? Nedovedu si představit, jak bych někomu neustále dokazovala, že jsem matka..)

*

No a co vy, jak si užíváte těhotenství, jak jste si ho v této době užívali, nebo se na něj teprve ne/těšíte?